Spolupráce - osobní zkušenost s Fantom printem

Víte, že jsem nikdy neuměla zrovna držet jazyk za zuby, když se mi něco nelíbilo? Častokrát se mi to vymklo z rukou, ale já toho nikdy nelitovala, protože jsem dokázala projevit nesouhlas a to je pro mě kolikrát důležitější, než následky. Proto se musím naučit rozeznávat hranice, ono to není zas tak obdivuhodné, říkat názor za každou cenu, ale dnes tomu nebude jinak.

Spolupráce a to, jak funguje, je tolikrát omílané téma, že to snad až není hezké. To, jak ji kdo vykonává či neoznačuje řešit nebudu, protože ač mě to, že to nefunguje, jak by mělo, vytáčí, chci se tu dnes s vámi pobavit o jedné osobní zkušenosti s nakladatelstvím. A rovnou vám říkám, že pokud jste na tohle téma citliví, asi to utněte raději už tady, ať zbytečně nerozdmýcháváme spory. Stejně tak žádám kohokoliv, kdo by na to chtěl reagovat, i kdyby odlišným pohledem, podejte svůj názor v klidu.

Co je vlastně cílem tohohle článku? Ráda bych ukázala, že není dobré brát spolupráci za každou cenu, jen aby jich bylo co nejvíc, stejně jako to, že z ní můžete kdykoliv odejít, pokud se vám nelíbí, jak probíhá. Protože to je to, co jsem udělala a poté, co se odehrálo po mém e-mailu, se mi akorát potvrdilo, že jsem udělala dobře.

Tuším, že svou první spolupráci s Megaknihami jsem navázala někdy v srpnu, září, nějak tak. Zatím jsem se vždy setkala s příjemnou komunikací, nyní mám na recenzi již třetí knihu a vždy vše proběhlo v pořádku. Dnes se nechci věnovat jim, zmiňuji je proto, že vím, co to je spolupráce, která funguje a právě proto jsem byla opravdu zklamaná jednáním v té druhé, které je článek věnován. Ještě bych tedy ráda zmínila, že na Megaknihách se nedávno objevila k prodeji antisemitistická kniha a řešilo se, jak je možné, že se něco takového prodává. To dost otřáslo mou důvěrou, uvažovala jsem, zda to řešit, ale nakonec se situace vyřešila tak, že jsem to prozatím neřešila. Kvůli tomu tady ale nejste. Ani já, o tom jindy.

Bylo to také někdy v srpnu, když Fantom print začal nabírat na spolupráci veliké množství blogerů. Já byla tou dobou na festivalu a tenkrát mě to nezaujalo natolik, abych to sama od sebe zkusila. Odrazovalo mě i množství přijatých blogerů. Ovšem v říjnu minulého roku se mi nakladatelství ozvalo samo. Ve zprávě stálo, že je můj profil zaujal a že by se mnou rádi navázali spolupráci, že mám zkusit napsat e-mail. Protože to bylo poprvé, kdy se mi nakladatelství ozvalo první, rozhodla jsem se, že to zkusím, mail jsem napsala a zjistila jsem, že osoba, která má blogery na starosti, mě zná, což bylo fajn, necítila jsem se tak nervózně. Hned jsem si domluvila první recenzní výtisky, splnila výstupy, do konce minulého roku jsem dostala ještě knihu do štafety. Začátkem tohoto roku mi chyběl ještě jeden článek na blogu, který jsem chtěla odevzdat, než si vezmu další knihu.

Ale přišla mi zpráva právě od osoby, která to měla na starost, zda si nechci vzít další knihu na recenzi. Já připomněla, že mi stále chybí jeden článek, ale protože to nebyl problém, mohla jsem si napsat e-mail o další recenzní výtisk. Což jsem také udělala. Do mailu jsem kromě požadavku na knihu přiložila ke kontrole i již hotové výstupy, chtěla jsem vědět, zda je vše ok. Jenže po prvním týdnu, kdy byl e-mail odeslaný, se mi nedostalo odpovědi a tak jsem kontaktovala osobu ve zprávách s dotazem, zda vůbec přišel. Byla zrovna sobota, ale e-mail už byl odeslán minulou sobotu, proto jsem v tom, že je víkend, neviděla problém, ale osoba na pracovní e-maily o víkendu neodpovídá, jak jsem se dozvěděla. Na námitku, že už je tam mail týden, se mi reakce nedostalo. Čekala jsem na odpověď další týden, po němž jsem se opět připomněla. Dozvěděla jsem se, že to bude ten den vše probírat a že pokud jsem nenapsala e-mail, mám to napravit. To mě maličko naštvalo, když už jsem se právě kvůli mailu připomínala, ale říkala jsem si, dva týdny, to pořád docela jde. 

Jenže když to bylo i třetí týden bez odpovědi, už jsem začala vyzvídat i u ostatních blogerů, protože mě zajímalo, zda jsem s tímto problémem jediná nebo nás bylo víc. Dozvěděla jsem se možná víc, než jsem chtěla. Například to, že já jsem si o knihy psala, ale ostatním byly novinky nabízeny přímo. Mně nikdy taková zpráva nepřišla, nabídky asi nebyly určené pro mě, přitom ti, s nimiž jsem se o tom bavila, neměli kolikrát ani přečtené předchozí knihy. Hodně mě to mrzelo, protože jsem nechápala, proč se ke mně přistupuje jinak. U jednoho z blogerů jsem se každopádně setkala se stejným problémem - neodpovídání - a bylo mi doporučeno, abych kontaktovala někoho, kdo je výš. Tak jsem také udělala.

Víte, co je ironie? Když se vám na otázku, zda se něco neděje, protože vám asi nechodí e-maily, nikdo neodpoví. Ale přišla mi zpráva od osoby, která obsahovala: "Ty jsi na mě žalovala???" Já neodpověděla, chtěla jsem vyzkoušet jejich vlastní postupy ke komunikaci, ale zpráva byla smazána, nahradilo ji to, že už se nebavíme a že veškerá komunikace bude nyní probíhat pouze v mailu. No, o to jsem se také snažila. Fakt nejsem svině, co by se vyžívala v žalování. Neviděla jsem na své otázce nic špatného, obzvlášť, když jsem se dozvěděla, že osoba nevykonává svou práci ani při komunikaci u jiných, nešlo mi o to se mermomocí zmocnit knihy, ale prostě jsem jen chtěla vědět, Co. Se. Děje. A. Kde. Je. Problém.

Na soukromou zprávu o tom, že se nebavíme, jsem nereagovala, když jsem byla přímo vyzvána k tomu, abych už nepsala, logicky. Na mail mi přišla odpověď o pár dní později, že byl můj požadavek na recenzní výtisk zadán. Což by mi samozřejmě stačilo, ale to by mi to někdo musel dát vědět dříve, než za tři týdny. Myslíte si, že je tohle konec? Poučení na závěr a adios? Kéž by.

Někdy kolem toho samého dne, kdy jsem se dočkala své odpovědi, přistál ve skupině Fantom print blogerů příspěvek. Byly tam vypsány termíny, v nichž se odesílají recenzní výtisky. A já pod ním byla označena se slovem díky. Představte si to takhle: Natálie Jalovcová díky (taky jsem to nejdříve nechápala). Jak jsem to ale měla vědět, když to nikde nebylo zmíněno a na mé maily nereagoval nikdo? Nikdo???

Dovedete si představit, jak mě to nadzvedlo? Byla jsem označena jako ten nejvíc netolerantní člověk, co ostatní týrá svými dotazy. Nasrala jsem se, ale naštěstí mě ostatní zklidnili natolik, abych si odpověď na komentář nechala pro sebe, nebyl by to dobrý nápad, už vzhledem k tomu, že se pod příspěvkem vyrojili přitakávači a vlezdoprdelkové. Když jsem si komentáře typu "to je někdo tak nevděčný, že to nedokáže tolerovat???" "my tě máme rádi, debilů si nevšímej, vždy se někdo takový najde" a "děláš svou práci dobře, nenapadlo by nás, že s tím někdo bude mít problém" četla, sama jsem uznala, že bych jimi byla při jakémkoliv odporu virtuálně zavražděna.

Příspěvek druhý, který krátce obsahoval informace o tom, že bude probíhat čistka, mě nechal chladnou a přivedl mě k úvaze, zda by to nebylo lepší ukončit rovnou. Takže...

Jsem to nechala být a žila si asi měsíc svým vlastním životem, než mi tuhle sobotu na srazu s holkama přišla zpráva přímo od nakladatelství, že mám štafetu od prosince a že z ní zatím nikdo nic nesdílel. Hlavou mi proběhly všechny konverzace s ostatními blogery, že dostávají tolik knih, že je ani nestíhají číst a deadliny u nich nikdo neřeší. Odpověděla jsem, u koho štafeta je, aby si to mohli najít. Ale byl najednou hrozný problém v tom, že si nepamatovali, že by to někdo sdílel a já si řekla, že to fakt nemám zapotřebí.

Nemám zapotřebí, aby se mnou někdo v prostředí, které mám ráda, považuji ho za své útočiště a věnuji se mu, protože mi na něm záleží, někdo jednal jinak, než s ostatními, stejně postavenými blogery. Abych byla označována za hajzlíka a netolerantního jedince, přestože z mé strany nedošlo k ničemu agresivnímu ani k žádnému útoku. Proto jsem se rozhodla odejít. Přemýšlela jsem nad tím, zda je to rozhodnutí impulzivní, ale došla jsem k tomu, že ne, protože by se to se mnou už stejně táhlo a časem by se mě dříve nebo později zbavili. Navíc jsem tím neměla co ztratit. Jako adresáty jsem zvolila oba, jak osobu, která se mnou měla komunikovat, tak toho, kdo ji měl na starost. Chcete slyšet vtip? I když byl víkend a já psala na na pracovní e-mail, reakce od osoby mi přišla okamžitá.

"Čekala jsem, že se ozveš a budeš to chtít dořešit, když se přece nemá mlčet." Spolu s touto zprávou jsem ještě obdržela screenshot mého vlastního příspěvku ze Zakleté výzvy, Mlčení jako zbraň. "Tohle zašlo až absurdně daleko. Ale stále si o tom můžeme promluvit a zkusit to urovnat. Protože taková já jsem. Urovnávám."

Takže. Když jsem se ozvala poprvé, bylo mi napsáno, že veškerá komunikace až na věci ohledně recenzí končí. Mně toto opatření ani nevadilo, s osobou jsem nijak více nekomunikovala, kromě těch pár e-mailů. To s mým příspěvkem bylo docela úsměvné, protože mě právě to, že jsem odmítla mlčet, dovedlo k odchodu. O urovnávání asi nemůže být řeč, když se mi ani poněkolikáté, co jsem se připomněla, nedostalo odpovědi a když jsem se přihlásila jinde, byla jsem označena za tu špatnou. Naše konverzace ještě nějakou chvíli pokračovala, obsahovala i "není nám přece patnáct", "co jsi ty udělala proto, abychom se usmířily", "to, co jsi udělala bylo zbytečný a k ničemu," dokonce jsem byla já ta, co ignorovala. wow. Tohle celé mě jen utvrdilo v tom, že o takovou "spolupráci" opravdu nestojím.

Chcete vědět, jak to dopadlo? Odpověď na mail samozřejmě žádná. A osoba mě má v bloku. Ideální člověk na komunikaci s dalšími lidmi, no ne?