To se může stát jen ve filmu, Holly Bourne

Autorka Holly Bourne u nás vychází hojně u nakladatelství Booklab, díky kterému jsem si v rámci spolupráce mohla přečíst právě tuhle novinku. Za knihu moc děkuji - očekávání byla veliká a za mě byla daleko předčena, když jsem knihu dočetla.

To se může stát jen ve filmu je kniha z contemporary žánru. Za mě je to něco, na co musím mít náladu, pokud se neztotožním s hlavní postavou, nezajímá mě ani zbytek příběhu, a když to nemá fajn myšlenku nebo spíš myšlenek více, klidně by se tomu dalo říkat prostě romantika - a to není nic pro mě. Ale tahle kniha. Vážení, tahle kniha to měla všechno v mnohem větším měřítku.

Ráda bych vás v krátkosti seznámila s dějem, klasicky z něj vyplývají témata, o nichž bych se poté ráda rozepsala, takže bude fajn, abyste tušili, o co kráčí. příběh sledujeme v první osobě z pohledu Audrey, studentku, jejímž hlavním koníčkem bylo herectví - dokud ho neopustila kvůli klukovi. Od té doby to s ní jde od desíti k pěti, nemá chuť se věnovat ničemu a ani její rodinné zázemí za moc nestojí, takže se její nové zaměstnání v kině ukázalo být skvělým únikem z reality. V práci se pozná s Harrym - typickým klukem z filmů.

Co bylo mým největším očekáváním a v jakém ohledu jsem byla nejvíce zvědavá? Autorka se už na obálce knihy vysmívá filmovým klišé momentům, vzorcům, situacím, postavám. Některé kapitoly začínají parodovanou verzí na filmové polibky, vztahy a šťastné konce. První, co mě napadlo, když jsem si toho začala všímat, bylo, jak se asi autorka s filmovými klišé momenty vypořádá, když je sama shazuje a ukazuje na všechny jejich absurdní aspekty? Nebude to směšné, když se jí to nepovede?

Protože se snažím psát bez spoilerů, nemůžu vám žel ukázat to, na čem mi autorka naprosto nakopala zadek. Ale řeknu vám, že mě na konci dokázala dohnat k slzám. Mé slzy se zakládaly na tom, k čemu to směřovalo, já byla dojatá a pak přišel šok, když mi došlo, že jsem strašně naletěla. Dost to souvisí s postavou Audrey, do níž jsem se tak vžila, že jsem příběh prožívala jejíma očima, a ačkoliv jsem znala její myšlenky, dokázala mě překvapit, což mi připadá jako naprosto skvělá záležitost.

Jenže. Ono to nebylo poprvé, co se mi to během čtení stalo. A mým špatným odhadem to nebude. Proto mi dovolte vyzdvihnout, že jsem byla překvapená téměř u každého zvratu, což se mi jinak nestává. Autorka dokázala tu mou část, která je běžně racionální a při čtení objektivně přemýšlí nad děním v knize, natolik upozadit jejím skvělým příběhem, že jsem přestala uvažovat a ztratila jsem se v něm. Ano, mohla bych taky napsat, jak moc čtivé to bylo, ale tady to bylo v úplně jiném slova smyslu, než v jakém ho jindy používám. Proto ta zmínka.

A víte, co je na tom úplně nejlepší? I kdyby byl příběh naprostý shit, kniha se věnuje takovým tématům, že bych si ten pocit jistě zachovala, přestože by mě tam nic nezajímalo. TOHLE je contemporary, o kterém by se mělo mluvit, protože pokrývá tolik témat, že vlastně ani jiné příběhy z tohoto žánru číst nepotřebujete.

Když tedy pominu povrchní stránku věci - humor, který mě i přes jeho jednoduchost fakt oslovil a bavil mě, protože nebyl strojený, ale příjemně vyplýval ze situací - ráda bych se konečně zaměřila na to, proč má tahle kniha i článek, ne jen příspěvek na Instagramu, jako všechno, co přečtu.

To, že si kniha dělá srandu z filmových klišé, jsem zmiňovala. Ale víte, co je fakt nejlepší? Audrey si je uvědomuje taky, není to další ze zástupu slepě naivních holek, které by žraly všechny ty smyšlené romanťárny, ona je vidí kritickým okem, protože ví, že život není perfektní a chápe, že si na jejich základě mladé dívky získávají naprosto smyšlené představy o vztazích. Jako jeden příklad za všechny ty postřehy mi dovolte tento úryvek ze začátku dvacáté první kapitoly:

"Muži ve filmech pravidelně líbají ženy, které se líbat nechtějí. A všichni se tváři, že jsou to ty nejlepší polibky, polibky s velkým P. Dotyčná žena je tím polibkem buď překvapená, nebo se zrovna chystá naštvaně odejít, nebo je na chlapa pořádně rozčílená, nebo je zasnoubená s jiným, nebo prostě a jednoduše Nemá Zájem. A jak muži ve filmech na tohle zcela jasné NE reagují? Chytí ženinu tvář do dlaní a políbí ji. Drsně. Za použití své mužné síly. A místo aby dostali facku nebo je rovnou někdo zatkl, tihle filmoví muži jsou za tohle... no... sexuální násilí naopak odměněni. Ženy se chvíli brání, ale pak jejich polibkům "podlehnou". Protože podle Hollywoodu po téhle puse toužily od samého začátku. Hlavní hrdina jen musel překonat překážky. Překážky, jako je třeba SVOLENÍ a SOUHLAS. Mimo hollywoodské filmy existuje pro to, když vás někdo líbá proti vaší vůli, konkrétní název. A ne, není to "spontánní" nebo "romantické" nebo "vášnivé". Říká se tomu sexuální napadení. A za to můžete jít do vězení. Na dva až deset let."

Dalším skvělým aspektem knihy je rodinné zázemí. Audreyin otec opustil svou původní rodinu kvůli nové ženě. A Audrey je z toho zmatená. Její pocity ohledně toho, co udělala špatně... Bylo mi ji fakt líto. Protože jsem měla chuť jí říct haló, ty za to nemůžeš, no tak, ale věděla jsem, že to nejde, a chytla jsem slušnou frustraci. Myslím, že tahle kniha může trochu povzbudit v tomto ohledu, dodat odvahy.

Ovšem nejen v tom předchozím ohledu, ten, který je zde nejvýraznější, je téma prvního sexu a toho, jak se vyznat ve svých pocitech ohledně něj. Audrey měla její první sex s Milem, týpkem, který byl ze začátku fajn, ale protože mu Audrey v posteli nebyla dost dobrá, prostě se s ní rozešel. A ona v sobě od té doby viděla chybu. V sobě. To, že si sex neužila, považovala za její osobní selhání. Jenže když se o tom dozvídáme v průběhu knihy z jejího pohledu, zjistíme, že Milo neudělal nic pro to, aby se to Audrey líbilo. Uspokojil sebe, ale ne svou holku. A to je do háje tak častý téma a proč se o něm víc nemluví, haló?

Právě proto, že tohle nikdo otevřeně neřeší, hledají holky chybu v nich samých. A to je za mě strašně špatně. Ale! Světlé místečko tady k tomu přece jen máme. A to Audreynu cestu k tomu uvědomění, že chyba není v ní. Že má být potěšení oboustranné a že ji Milo zneužil, protože vůbec nedbal na její pocity a nesledoval, co s ní jeho neohleduplné jednání dělá. Čeho si na celé knize vážím nejvíc, to je poselství v rozhovoru s Alicí - ano, je těžké se svěřit, ale když to uděláme, nejsme v tom sami a pocit, že nám kvůli tomu opravdu nemusí být trapně, je snad tou největší úlevou - sama se vám za to zaručuji, v tomto ohledu jsem to totiž zjistila také.

A protože to úplně nechci zakončit tak negativně, ráda bych zmínila ještě realistické obavy postav. Audrey má menstruaci. A tudíž se bojí, že když k ní domů jde kluk, možná něco k tomuhle tématu uvidí. Čímž nechci říct, že je dobře, že se stydí za menstruaci, ale spíš to, že si spíš pomyslí "doufám, že nemám přes opěradlo židle podprsenku", než aby byla celá načatá z toho, že jde k ní domů fešák.

Takže tohle je obrovské doporučení, fakt že jo. Autorčinu tvorbu jste u mě rozhodně neviděli naposledy, asi jsem se v jejím stylu dost našla a teď mi nezbývá než doufat, že i její další knihy budou takové pecky. Pojďme prosím číst o tom, jak bolí zlomené srdce, jak se uzavíráme před lidmi, kteří nám vlastně ani nic neudělali, ale my si před nimi připadáme trapně, protože s nimi nedokážeme sdílet to, co nás trápí. Pojďme číst o tom, jak se romantizuje nesouhlas žen a jak si ho diváci v kinosálech roztouženě vychutnávají jako úžasnou chemii. Pojďme číst o tom, jaké to je, žít skutečný a bolavý život, místo abychom si nechávali dál podsouvat ty nevkusné kýče.