S touto knihou jsem se poprvé blíže setkala, když mi Kačka oznámila, že se bude konat beseda s autorem. Proto jsme si obě knihu pořídily a pustily se do společného čtení. Musím se přiznat, že v den konání besedy jsem měla přečtených možná prvních sto stran, společná čtení mi opravdu nejdou, ale měla jsem hrubou představu o příběhu. Autor mě fakt bavil, díky besedě jsem se na knihu fakt nalákala, ale žel jsem se k ní poté hned nevrátila a dočetla ji až v lednu, kvůli neustálému odkládání.
Ač je na jednu stranu škoda, že jsem nezjistila dříve, jak moc skvělá high fantasy to je, na tu druhou jsem si díky tomu dost užila jednotlivé kapitoly, usedala k ní jen s plným soustředěním a jen když na ni byla plně chuť. Zlomilo se to zhruba v polovině knihy, to už jsem to déle protahovat nedokázala a prostě to dočetla. Autorův styl psaní je velice tématický, rozlišuje jazyk panstva a běžného obyvatelstva, piráti zde mají vlastní hantýrku a prostě už jen podle toho poznáte, kde se příběh pohybuje. I přes to je to ale jeden z těch náročnějších jazyků na čtení, proto se nelekejte, pokud budete stejně jako já zaskočeni tím, že to ubíhá lehce pomaleji. Běžně to neřeším, ale zrovna tady mi přivádělo lehkou frustraci to, že to není čtivo na jeden zátah. Naštěstí mě to za těch pár měsíců přešlo.
Stejně jako jazyk má kniha i velice pozvolné tempo, tedy alespoň ze začátku seznamuje obezřetně s pečlivě vytvořeným světem, životní situací postav. Líbí se mi, že na vás není vychrlena tuna informací naráz, ale dostáváme je postupně, stejně jako přibývají postupně postavy. Připadalo mi, že jich je tak akorát, no a mé tři nejoblíbenější jsou zároveň hlavní hrdinové, kolem nichž se točí dějové linky.
První a zdánlivě nejdůležitější je král Trat´Hys, lidmi milovaný moudrý panovník. V jeho dějové linii se nám objasňuje celý název knihy, odhaluje se zde protivník, zjistíme vše o králově vládě a o nedávné historii země, která je v kontextu důležitá. Miluji mytologii, kterou Jan Hamouz vybudoval kolem královských znaků ve tváři a věřím, že s nepřítelem se ještě setkáme v dalších dílech. Oceňuji kočičí lidi, o těch prostě musíte číst - jsou to zmetci.
Mou asi nejoblíbenější postavou vůbec se stala Lheiwen, prostá dcera kováře, která chce prostě jen žít běžný život se svým milovaným. Protože ale ve městě, v němž žije, panují přísná pravidla, vymkne se to z rukou a její cesta vede prudce z kopce. Lheiwen si nehraje na hrdinku, když ví, že už jí nezbývají síly, ale zároveň ani nedrží hubu a krok. Je to skvělá přirozená postava, jejíž veškeré činy i hořkost prostě chápete a soucítíte s ní.
Třetí linka začíná na moři, čehož jsem se obávala nejvíce. Na příběhy z palub lodí mě nikdy moc neužilo a spíš jsem se jim vyhla, když byla možnost je číst, než abych jim dala šanci. Ale svérázný kapitán Garro si mě získal, ačkoliv až po pár stránkách. Trvalo mi nejdéle si ho oblíbit, ale vysloužil si to. Jeho příběh si musíte přečíst a přijít si na něj sami, myslím, že u něj je to nejvhodnější.
Jak to tak bývá, tyto tři linky se propojily. Pro mě to bylo naprosto nepochopitelné a nezpracovatelné - jak je do háje něco takového možné?! Bylo to úžasné, dohnalo mě to k pokusu hodit knihu z okna a učinit oběť, aby druhý díl vyšel co nejrychleji.
"Nepřátele bylo odedávna lepší držet si co nejblíž u těla - tak blízko, aby neměli možnost tasit zbraň."
Poloviční král si vaši pozornost rozhodně zaslouží a věřím, že další díly Ptačího srdce budou stejně tak dobré. Dejte mu šanci, i pokud tento žánr běžně nečtete, protože nepotřebujete žádné znalosti nebo já nevím, co vede lidem k tomu tuhle skvělou knihu opomíjet.
Komentáře
Okomentovat