"Není nic nebezpečnějšího než ženy, které říkají, co jim přijde na jazyk."
O této knize lze asi jen těžko nevědět. Stala se prvním Humbook
tipem, měla vlastní reading copies a dokonce se ji podařilo vyprodat. Ohlasy
jsou naprosto neuvěřitelné, nadšené, po dočtení lidi brečeli a proto jsem to
musela mít taky. Upozorňuji, že článek obsahuje spoilery.
Grafické zpracování tohoto titulu je velice povedené, kdybyste na
něj ještě náhodou neslyšeli dost chvály, tak ho oceňuji zase, protože to je
kniha krásná. Bez váhání bych dala peníze za každou takovou. Vzadu na obálce
máme anotaci:
„Dívkám ve vesnici
se tvrdí, že mají moc vyrvat spořádané muže z náruče jejich manželek. Proto
jsou v šestnáctém roce života vyhnány do divočiny, kde se musí od této magie
očistit – ne všechny se však vrátí. Tierney Jamesová sní o společnosti, kde
mají ženy větší hodnotu než kus masa. Ale jak se blíží její vlastní prokletý rok,
zjišťuje, že hrozba nečíhá jen v lesích. Nebezpečí se skrývá v nitru samotných
dívek.“
Začala bych
skromnou otázkou na úvod. Jakou moc? Jakou magii? O čem se to neustále mluví
jako o něčem, co má potenciál zničit muže, ale za celou knihu se to nijak
nespecifikuje a my si tak nemůžeme být jistí, zda jsme to pochopili dobře.
Protože v tomhle ohledu je více variant, buď není žádná moc a muži pouze
využívají toho, že tak mohou ženy ovládat, nebo je to prostě klasické ženské
kouzlo, nebo? Tady si opravdu nejsem jistá, co mi uteklo, protože ač mám oči
otevřené, ani po konci knihy nevidím nic.
"Jenže co se že začátku zdálo být neškodné, se proměnilo v něco nekonečně nebezpečnějšího. Ale nezačíná takhle snad všechno zlo? Plíživě. Nenápadně. Jako utahování šroubu."
Proč jsou ale
vyhnány do divočiny, to je docela zřejmé, nehledě na jejich potenciální magii,
pobyt v divočině s otrávenou vodou je má jednoznačně zkrotit a
odradit od jakéhokoliv vzdoru. Když se mluvilo o prokletém roce, měla jsem
husinu, bála jsem se, říkala si, zda je vůbec možné to přežít, ale když na něj
potom skutečně přišlo, byla jsem zklamaná. Až na to, že se holky začaly chovat
jako holky (= jedna mrcha stačí k tomu, aby došlo na nejhorší), se nestalo
prakticky nic, došlo na spoustu nelogičností – určitě v divočině bez
náležitého náčiní nepostavíte sud, a když najdete semínka, spíš vás napadne je
sníst, než v zimě sázet – a to mi přišlo jako strašně zabitý potenciál.
Prokletý rok měl být přece to hlavní!
"Nebe je kluk v domku na stromě, co má studené ruce, ale hřejivé srdce."
Tím se ale
dostávám k největší absurdnosti. Pytláci. Kromě sebe navzájem se dívky
obávaly právě jich. Dostaneš se za plot? Smůla holka. Ale to by naše hrdinka
nejdříve nesměla být jedinečná sněhová vločka. Ukázalo se totiž, že pytlák,
který za plotem naší Tierney nalezl, byl – kromě toho, že pohledný samozřejmě –
pověřen úkolem ji nezabít. Takže když už jsem si myslela hurá, je po ní, je
tady zajímavá událost, třeba se dozvíme, co je na dívkách tak zajímavého poté,
co je rozřežou! Haha, naivní. Velice. Skončí to totiž jako ve všech ya knihách,
tyhle dva se spolu vyspí a jak se dozvídáme později, zplodí potomka, hurá.
Dostáváme se k závěru
knihy, u nějž mnohým tekly slzy, a já se na něj těšila, jako na demonstraci té
ženské síly, kterou jsem si od toho slibovala. A opět marně, vážení! Představte
si to se mnou. Dívky se vrací domů z Prokletého roku, ty které přežily.
Vystřízlivělé, na jed ve studni přišly včas a uchovaly si zbytky rozumu. Stanou
na náměstí. Jejich nastávající je vítají květinou. Tierney odhalí, že je
těhotná. A zcela očividně ne s Michaelem, kterého si má vzít.
"Protože... Kdo by se nechtěl cítit mocný? Kdo netouží mít pro jednou kontrolu nad vlastním životem? Protože co z nás zbyde, když ji nemáme?"
Říkáte si tak,
teď se ukáže vzdor dívek, které odkryly příčinu všech záhad, které se během prokletého
roku kdy děly. Opět špatně! Tierney, ačkoliv měla ještě před pouhou minutou
chuť sdělit světu, jak to celé bylo, stačilo, že to Michael uhrál na to, že ji
oplodnil prostřednictvím snu. Tolik k její bojovnosti. Nakonec se
spokojila s životem manželky s nulovými právy, porodila dceru, kterou
čeká stejný osud, jako jí a řekla si, že má v srdci místo pro dva muže.
*ironický
potlesk*
Tak a teď
přichází prostor na dotazy. Vidím ruku tamhle vzadu? Prosím! Proč že jsem to
přežila až do konce? Ach, dobrá otázka. Tahle kniha je hodně dobře napsaná.
Čtivě, ale ne stroze, prostě to máte za tři hodiny za sebou. Dost dobře vás to
vtáhne do prostředí, vžijete se do něj (žel nemůžu říct do postav), ale pohled
první osoby tady hodně pomohl celkovému dojmu a už jen to, že autorka dokázala
mou pozornost upoutat takovým způsobem, je pro mě prostě veliké plus.
"Místo toho, abych přemýšlela o všech možných způsobech, kterými bych mohla umřít, soustředím se na způsob, jakým chci žít."
Samotný motiv
byl docela zabitý, žel, ale oceňuji i nápad, když tedy ne provedení.
Myslím,
že by to pro dnešek stačilo, já vás totiž od knihy nechci naprosto odradit,
naopak si myslím, že je to jedna z těch, na kterou si musí udělat názor
každý sám. Má očekávání žel nesplnila, ale možná to pro vás bude ideál.
Komentáře
Okomentovat