Lea Honor, Lenka Bandurová

Lee Honor jsem fandila už od časů, kdy byla k přečtení jen na Wattpadu. Když jsem se tedy dozvěděla, že bude vycházet v papírové podobě, moc jsem ji podporovala, ač to bylo pár let od mého prvního čtení. Autorka mi knihu poslala na recenzi a já za to ještě jednou moc děkuji. I když se mi kniha nelíbila, čemuž se budu hned věnovat, jsem ráda, že jsem se svým čtecím vkusem udělala nějaký ten pokrok. 

Pro pořádek se budu věnovat jednotlivým záležitostem postupně, začnu nelogičnostmi a skončím u vztahu hlavních hrdinů, protože to je na celé knize to nejhorší.

"Už v té chvíli, kdy někoho podceňuješ, jsi prohrál."

Styl psaní autorky mi nevadil. Nebyl sice ničím výjimečný, ale četl se dobře a rychle, což u této knihy prostě nejde neocenit. Problém byl opakování informací. Časté. Co jste se dozvědeli v jednom řádku, to bylo často připomenuto ještě pod ním, jen jinak. A pro jistotu po chvíli zas. 

Mně ale mnohem víc vadila slova, spojení, věty, které vyvrátily předchozí tvrzení. Je jich tam tuna. Hned v prologu, který nás uvádí do času před Leou a osvětluje vznik dohody mezi otci Ley a Thomase, máte velice zajímavou větu. Thomasův otec (taky Thomas btw) byl rozhodnutý zemřít se ctí. Což ve mně evokuje poslední vzdor, zemřít ve stoje, pohlédnout do očí protivníkovi, než zasadí smrtelnou ránu. Ale hned o kousek níže se v textu rozhodl, že se tomu prostě odevzdá. Nechci se hádat o slovíčka, ale zarazila jsem se nad tím. Stejně jako nad chvílí, kdy se Lea vrací domů a něco se jí nezdá, má nepříjemný pocit, který se jí nelíbil. Ovšem za okamžik si ho chtěla zapamatovat navždy, proč, to nikdo neví. O kus dále je Lea na cestách, po probuzení se rychle opláchne. Poté, co dokončila ranní hygienu jí služebná nabídla koupel. Taky se myjete dvakrát? Slovní spojení občas také překvapilo, například když se prodejné ženy vystavovaly s vidinou příjemného výdělku. Chápu, že je myšleno tučného. Ale mě jako první napadlo, že prostituce není úplně příjemný způsob, jak přijít k penězům. Ač je význam jiný, asociace mě občas předehnala a když vás správný význam nenapadne hned napoprvé, tak už to stojí za zmínku. 

Také jsem se pozastavila nad kousáním se do rtů. Do jednoho rtu už to není dost cool. Další matoucím faktorem se stal celý Honorův tábor, protože zpočátku to vypadalo, že tam lidé bydlí ve stanech a jedinou budovou byla kuchyně. Ale v další kapitole po příjezdu do tohoto tábora si Lea vyleze z postele, dojde ke knihovně a já se ptám, jsou to luxusní velké stany, budovy, malé stany s nábytkem a taky na co je knihovna v táboře, kudy většina jen projíždí? 

Nejvíc mě ale bezesporu dostaly Smrtné uličky. Ve Smrtných uličkách přebývá smrt a obchodníci. Ano, později se dozvíte, že jsou to obchodníci s lidským masem, ale v této jednoduché větě to vyznělo tak vtipně, že jsem to už vážně nedala. Ale obchodníci jsou rozhodně jedna z lepších částí knihy, jejich linku bych ráda viděla více rozvinutou, protože si myslím, že bych kvůli nim tu knihu alespoň přežila ve zdraví. Taky vidíte tu ironii? 

Ze Smrtných uliček si Lea přivezla trauma, k čemuž se vážou noční můry a hned dvě zajímavé věty, které jsem si nemohla nezaložit. "Jedině když měla zavřené oči, nebála se snít." S otevřenýma očima se vám asi moc snů zdát nebude a pokud ano, prodejte mi toho pár gramů taky. Po této větě je o kousek dál ještě: "Lea vetšinou přes den pospávala. Jedině tehdy se totiž nebála zavřít oči." K tomu, aby mohla spát, je už jednou zavřít musela, takže je asi těžko bude zavírat podruhé. 

Kromě Leiných přezavýraných očí tady máme Fleur, která hlučně polyká. Lilianu, která Lee ovazovala ránu a pak zničehonic začala krájet zeleninu, aniž by o tom padla zmínka. O Stele už jste asi slyšeli na stories u Zuzky. Já neměla odvahu se na ně dívat, ale tohle jsem zrovna zaznamenala. Thomas se rozhodl dětinské počínání Fleur a Ley potrestat tak, že budou vařit jeho oblíbené lívanečky, protože Stela, jeho služebná, tady nebude věčně. On je následník trůnu (?) v zemi, ze které pochází, ale spoléhá se na jednu služebnou a s jejím odchodem se asi zničehonic obejde pouze s vlastní pomocí. Patrick zase pokývá hlavou ze strany na stranu na znamení nesouhlasu a Lea byla tak hodná, že nám to přeložila! Cituji: "To v překladu znamenalo, aby se nesmála." *ironický potlesk pro Leinu znalost jazyků* 

Když měl Thomas v plánu odjet, uklidnil Leu slovy "neboj, nezůstaneš tady sama", ale v tu chvíli se nacházeli v táboře, takže se ptám: on bydlí nastálo v táboře? To se nikdy nedozvím, protože to nedává smysl. 

Také jsem žila v přesvědčení, že uniformy jsou jednotný oděv a ač asi mají více variant, tady nám slušně změnily barvu z červené na modrou. Zaujala mě i scéna, kde Lea vyslechne rozhovor dvou služebných, který nebyl určen pro její uši a musela se posadit na postel. Ale poslouchala za rohem na chodbě, tak úplně nevím, kde se tam tento kus nábytku vzal.

V Honorově zemi jsou slavnosti pro urozené a když si Lea na jednu takovou chtěla vzít slou služku Lilianu, dostalo se jí odpovědí, že tam pro ni není místo. Ale Patrick a Fleur nikdy nebyli zmíněni v souvislosti s žádným důležitým rodem, takže mi z toho spíš vyznělo něco jako "Thomas si na party svoje kamarády brát může, Lea ne, protože potřebujeme, aby byla Lea chudák." 

Zajímavou částí byl pád Ley z koně vyčerpáním. Fleur si toho všimla a hodila po Lee vražedný pohled, ač jej Lea kvůli temnotě nemohla vidět. Fleur ale mohla vidět padající Leu, protože potřebujeme, aby se tyto dvě postavy nesnášely i ve chvílích, kdy to nedává smysl. 

Co nedávalo smysl vůbec, bylo slunce v této zemi. Sluneční vesnice je mu prý nejblíže a je tam největší. V jiné zemi ale bylo slunce trochu jiné, než znala. Bylo to úplně jiné slunce nebo došlo k další záměně a mělo to vyznít jako jiné slunce než, jak ho znala? Navíc si úplně nedokážu představit, jak by to fungovalo, kdyby bylo slunce na jedné straně blíže - to se tento svět netočí, ale je to prostě random placka ve vesmíru?

Nejdřív to také vypadá, že má každé území nějaké náboženství - nějaké nebo žádné. Lea pochází z končin, kde o žádném Bohu nebyla ani zmínka, Thomas uctívá Boha emocí. A Lea začne tohle sousloví používat, aniž by o tom kdy slyšela jediné slovo, což usuzuji z toho, e že na začátku knihy neměla tušení, kdo je Thomas, kde je Honorova země a měla spoustu dalších mezer. Jako nevěřící lidé to používají také, ale ona nechtěla mít s Thomasem nic společného, takže jsem se na to nějak zaměřila a připadalo mi to směšné a nepřirozené.

Také v textu dostáváme varování typu: "meče jsou nebezpečné a ostré, pozor!!", musíte uznat, že dělat jak z postav, tak ze čtenářů, až takové hlupáky, je prostě příliš. Jaký by měl být meč, když ne ostrý.

K Bellskému království mám ještě jednu poznámku. Jeho královna je Bella. Hlavní prioritou je tam krása. Kdo by to byl řekl, když je bella italsky krásná, tohle je tak prvoplánové, až mě z toho fyzicky zabolelo u srdce. 

Taky jsem si kolem stránky 200 myslela, že už vím všechno o světě a jeho fungování, ale zničeho nic se nám ze Stely vyklubala nějaká magička. (Magič je moje oblíbené označení kouzelníka a tohle si seriózní pojmenování nezaslouží.)

Nejednou se stalo, že autorka vysvětlila vtip, čímž ho samozřejmě zabila. Když už jsem se tedy skoro zasmála nad něčím, co bylo záměrně vtipné a nebylo to utrpení postav, kterému jsem se smála mnohem častěji - škoda, že ho tam nebylo víc - autorka to pohřbila nějakým dovětkem, který mi radost z toho, že můj humor není zas tak zkažený, zase rychle vzal.

V jednu chvíli se tady dokáže postavám vkrádat pod víčka spánek, ale vzápětí nemůžou usnout. Hodně věcí se tu často měnilo jako lusknutím prstů. Rozčilovalo mě to, protože to bylo k ničemu a zbytečně matoucí.

Také se nám celou dobu hádají hlavní postavy, ale sto stran před koncem se tady dovídáme, že jsou propojení. A to jako jak, manželským slibem maximálně. Celou tu věc se čtením emocí, což prý Thomas ovládá, jsem nepochopila, navíc byla naprosto zbytečná. To, co s její pomocí občas vyčetl, bylo patrné i navenek, a pokud si toho nevšiml, tak je mnohem víc mimo, než jsem si doteď myslela. Na tohle přišla řeč, když se Lea ztratila. Thomas ji na základě vzkazu, který ani nepsala ona, nešel hledat. Co mi ale přišlo divné, to je fakt, že svůj postoj nezměnil ani poté, co se z lesa ozval vyděšený vřískot. Nikomu z celé skupiny to třeba nepřipadalo divné?

Leu unesl Obchodník nebo Stín, sama v tom mám zmatek, ale je to jedno, protože ji unesl za účelem získání jejího paprsku. Vyříznout ho z tváře nebolelo. Lea za celou knihu nepocítila téměř žádnou fyzickou bolest a když už to vypadalo nadějně, autorka se ji opět rozhodla ušetřit, protože asi nějaká magie. Od svého věznitele se později snažila utéct, vyznělo to tak, že jsou dveře otevřené, ale ona zaváhala, uslyšela druhého temného cápka a on dveře otevřel a překvapil ji. Jako tady si sama nejsem jistá, jak to se dveřmi bylo, minimálně je to napsané tak divně, že to z toho nejde ani pochopit. Útočník ji následně vláčel za vlasy, v nichž měla jehlici, kterou lze použít jako zbraň. Nevím, jak vaše účesy, ale ty mé by to nevydržely a jehlice by si týpek asi všiml, takže mi její následné použití nedávalo smysl. Slovní spojení slepé rozcestí taky úplně nechápu, kdyby bylo slepé, asi by jedním ze směrů neutekla.

Co mě sralo neskutečně, to byly lilie, už nechci do konce života žádnou vidět, protože bych ji musela spálit. Chápu, že autorka má symbol země, která je v jejím světě, ale my to chápeme a nemusíme to číst na každé straně. Na tomto žel stálo celé budování světa, lidé ve Sluneční vesnici mají ve tváři sluneční paprsek, Honorova země má lilie a v Bellském království musí chodit všichni upravení. A to je všechno! Myslím si, že to nebylo bez potenciálu, sice nebyl kdo ví jak velký, ale rozhodně by se dalo jít víc do hloubky. V mnoha ohledech jsou tu výrazné nedostatky a kdyby byl dobrý alespoň ten svět, nebyla by pro mě kniha takovým zklamáním.

"Kde scházela láska, tam nebylo odpuštění."

Vážně se k ději dostávám teprve tady? Ach, co jsem komu udělala. 

Začnu dějem. Protože tam žádný nebyl a bude to fakt rychlé. Stalo se zhruba to, že Thomas přijel splnit svůj slib, potom s Leou cestoval, vzali se, cestovali, dál nevím. Nevím, protože mě to absolutně nezajímalo a to všechno proto, že postavy. Jejich dialogy na jedno brdo a charaktery se dvěma vlastnostmi totiž moje myšlení zaměstnaly naplno a moc mozkových buněk mi po tom fakt nezbylo.

Thomas přijel pozdě. Nedozvíme se, kdy měl svůj slib vyplnit, ale mluvilo se o pětiletém zpoždění. To, že má čest ve jméně, si za celou knihu přečtete minimálně milionkrát, ale očividně neumí ani chodit včas. Miloval totiž jinou. Což se v knize nikomu nelíbilo, Perlu neměli rádi ještě více, než Leu, ale Thomas, který od dětství věděl, že má domluvený sňatek, na to nedbal, takže návštěvu odkládal. Starší sestra Ley, Nina, se mezitím zařídila podle svého, takže když se Thomas konečně uráčel přijet, byla těhotná. Los padl na Leu.

Víte, co mi na tomhle připadá nejdivnější? Že Lea neměla ani tušení o existenci slibu, který si její otec dal s tím Thomasovým, protože pocházela z chudých poměrů, takže to, že měla jejich rodina zajištěný takový sňatek, byla jistě velká věc. Navíc, když Nina otěhotněla, připadá mi logické, že to padá na Leu a že by se jí to mělo oznámit. Nic takového se ale nestane, protože potřebujeme nenávist, žejo. Dost mi vadilo, že nás příběh hodí rovnou do děje, nemáme šanci poznat Leu z její lepší stránky (pokud nějakou má) a přilnout k ní, zjistit, co vše svým odchodem ztratila. Už na začátku je odsouzená k nepochopení, protože se okamžitě chová jako fracek. Myslím, že kdybychom se s ní seznámili jinak, mohli bychom ji jakožto čtenáři mít rádi alespoň na prvních pár stranách.

Místo toho tady máme překvapenou, naštvanou Leu, a já se jí ze začátku nedivila, že nechce s cizím mužem odjet a vzít si ho, když o tom neměla ani ponětí, ale styl, jakým se chová...

Ještě bych ráda zdůraznila jednu zajímavost. S tím, že nám Lea byla nulově představená, souvisí i to, že "už nikdy neuvidí Michaela". Z toho mi vyplývá, že měla známost, vztah. Ale za celou dobu o něm nepadne ani zmínka. Až ke konci a to jen v souvislosti s líbáním. Takže mi připadá naprosto zbytečné, aby tam byl zmiňován.

Lea se rozhodla, že svou situaci vyřeší útěkem. Možná bych byla radši, asi by to bylo zajímavější, ale už jen to, že to tam zaznělo, je klišé. Je to první řešení všech problémů, které ya hrdinky potkají a je to hloupé. Akorát to dokazuje, že nemá moc inteligence, když nedokáže projevit lepší známku vzdoru. Postaví se k tomu s fňukáním, ale připadá si hrozně drsná, což se asi ještě horší, než kdyby se jen litovala.

Její odpověď na všechno je odseknutí, drzost, náhodná srajda, přehnaná reakce na něco, co nemělo za cíl jí ublížit. Thomas prohodil, že se měla se svým otcem rozloučit a ona okamžitě odpovídá "laskavě se do toho nepleťte", ačkoliv sama přiznává, že to udělat měla. Ugh. Takových situací je v knize kvanta a asi ani nemám sílu na to je rozepisovat všechny.

"Někomu život všechno dá, někomu všechno vezme."

Víte, co je nejhorší? Lea se tak chová ke všem, bez rozdílu. Nezáleží jí na tom, zda to s ní člověk třeba nemyslí dobře, chová se jako fracek, i když to není potřeba. Thomasovi i ostatním dělá takové naschvály, že by se za ně stydělo i čtyřleté dítě. Jenže. I přesto, že se jejich vztah nehnul za celou knihu ani o píď, není v něm jediný pokrok a jedinou společnou emocí těch dvou je nenávist, Lee na konci chybí, jako kdyby si k sobě cestu našli, ale fakt se tak nestalo. Thomas potřeboval mít nad Leou kontrolu ve chvílích, kdy to ani nebylo potřeba, vůbec nerespektoval její odlišnou povahu, Lea se zase pozastavovala nad kravinami. A přesto tady zazní věta "jSi Mým dOmOveM lEo".

"Co nebylo v hlavě, to nebolelo."

A když si myslíte, že už to máte za sebou, přežili jste - ani náhodou. Mrsk. Milostný mnohoúhelník.

Jo, přesně tak. Do Ley se zamiloval Thomasův nejlepší kamarád. "Zamiloval." Z jeho strany nebyl žádný náznak větších citů, panovala pouze milá zdvořilost, ale pak se dozvíme, že k Lee cítí něco víc. Thomas je zase zamilovaný do Perly a Lea mezitím koketuje s Neohroženým, protože proč nebalit někoho, koho neznáte a s kým už se nikdy neuvidíte. A do toho ještě Thomase miluje Fleur! Jenže i přes to, jak moc se píše o Thomasově lásce k Perle, dozvídáme se, že má problém s tím udržet ho v kalhotách a z každé strany slyšíme o ženách, se kterými spal. Zdravé vztahy? Ani jeden.

Navíc mě tedy opravdu obtěžovalo, jak Lea neustále předhazovala, že je ještě dítě. Jo, jsi, chováš se podle toho, ale jestli chceš, aby se na tebe tak dívali i ostatní, možná by sis mohla přestat hrát na chytrou a koketovat se vším, co má dvě nohy. Takový malý příklad, Lea s Thomasem flirtuje, provokuje ho, vyzývá ho k polibku, pak si to ale z ničeho nic rozmyslí a už o polibek nestojí, protože "je přece ještě díte", přestože už se spolu líbali předtím, to jí to asi nevadilo. Thomas si ale opět potřeboval dokázat svou dominanci a místo aby to nechal být, jakožto dospělý a moudřejší člověk, políbí ji. Ona se začne bránit, protože změnila názor a Thomasovi "nedovolila" ji políbit. Takže já už ani nevím, kdo z nich je horší.

"Nic nebolí víc, než správně mířená slova."

Když se Lea pokoušela flirtovat s Nedotknutelným (jmenuje se Janis, takže Nedotknutelný je ta lepší varianta), hrozně ji dopálilo, když jí to Thomas oplatil. Jako je to od něj dětinské stejně jako od ní, ale nechápu, proč ji to překvapilo.

Jakákoliv přitažlivost je založena čistě na vzhledu, jediné, co autorka u postav popisuje, je právě to, jak vypadají. Samozřejmě, že všichni skvěle, až na úhlavní rivalku Ley, Fleur, která je o něco škaredější. Je to ale jediné mínus, které oproti Lee má, obě jsou na mém žebříčku oblíbenosti někde za hromadou hnoje.

Poslední odstavec, když nepočítám závěr, slibuju. Fleur versus Lea. Jejich nepřátelství je prostě další nesmyslný prvek, který má udržet knihu při životě. Fleur je sice dospělá žena, ale nechává se touhle malou holkou strašně snadno rozhodit. Nelítostná válečnice by se jí nenechala rozhodit. Jejich věčné spory a naschvály mě unavovaly úplně stejně, jako hádky Ley a Thomase. Nechápu, z čeho pramenila touha postav dělat si ze života navzájem peklo, protože kromě žárlivosti tady nic dalšího nebylo. Kdyby se Lea víc snažila v neznámém prostředí udělat dobrý dojem, i ta by opadla, ale postavy byly prostě telata, napsala bych to hůř a ve svých poznámkách v knize jsem tak i učinila.

"Pomsta je síla, která zlomeného člověkadrží při životě, dokud ji nenaplní."

Takže tuhle knihu nedoporučuji. Což jste pochopili i sami, ale já mám po této knize potřebu všechno opakovat, stejně, jako se tak dělo tam. Tahle kniha mě nebavila. Gratuluji všem, co dočetli do konce můj článek, protože tolik utrpení jsem snad zatím nikde jinde nesoustředila. Ach, už jsem říkala, že je můj názor na tuhle knihu negativní?