5x české autorky - Němci, Místa ve tmě, Já jsem hlad, Tiché roky, Věci, na které nastal čas

Tento rok jsem toho přečetla hodně, a na mém instagramovém profilu přestal být prostor na všechny ty knihy, navíc bych o nich ani mluvit nestíhala. Proto jsem se rozhodla spojit více knih tematicky dohromady, a vrátit se ke článkům! Letos nevyšel ani jeden a mně je líto tento formát úplně zanedbat, navíc mě to vždycky bavilo. V prvním mini shrnutí se podíváme na současné české autorky, které určitě nebudou pro nikoho nové. Já je tyhle konkrétní autorky vnímám jako oddechovější čtivo, byť často obsahují znepokojivá témata. Jejich styly psaní mi často splývají, vyprávěcí styl je taky zhruba podobný, proto po nich sahám jako po jistotách.

Článek bych ráda zahájila Němci od Jakuby Katalpy. Pokud mě nějaké téma v knihách vyloženě míjí, jsou to obě světové války (výjimkou je Remarque). V záplavách příběhů z Osvětimi totiž už nemám důvěru ve fakta, a stejně mě už hodiny dějepisu vydeptaly dost. Němci jsou příběhem fiktivním, ale co na nich oceňuji nejvíce, to je místo, kde se odehrávají - tedy české pohraničí. Knih z první linie je spousta, ale tady bylo vidět, jak se válka podepisovala na obyvatelích i mimo fronty. Hlavní postavou je žena ze současnosti, která pátrá po své rodinné historii, ale brzy na ni zapomenete, protože se díky jejímu zkoumání znovu otevírá celá minulost, a představí se nám v ní postavy nové. Musím říct, že mě dost potěšilo, jak strohost autorky doplňovala hojnost postav, příhod a míst. Na někoho by kniha mohla obsahovat až moc informací, ale pro mě tvoří dokonale komplexní obrázek toho, jak málo stačilo, aby se běh událostí úplně otočil. Chladný a metodický přístup autorky mě nijak neodradil od prožívání příběhu, a i když se musím přiznat, že už na mě byl ke konci dost dlouhý, a brala bych i méně spletitou historii, nakonec jsem si to užila se vším všudy a autorka 

se zařadila mezi ty, od kterých si toho musím přečíst víc.

Mám tady pro vás jeden tip navíc, a to právě pro ty z vás, kterým se líbili Němci. Nedávno vyšla kniha, která jim je dost podobná, ale je zase z trochu jiné oblasti naší historie - Jizva od Danuty Chlupové. Ta má u mě na profilu svůj vlastní příspěvek.

Místa ve tmě od Lidmily Kábrtové pro mě byly trochu oříškem. 

Nejdřív jsem si

myslela, že čtu sbírku povídek, a většinu času to tak skutečně vypadalo. Ale na konci byla najednou společná místa. A možná to bylo tím, že bylo pozdě na nějaké propojování, nebo tím, že jsem už knihu brala jako sbírku, ale dost mi to tam nesedělo a snad bych to i nechala oddělené, zejména proto, že vzájemné propojení pro mne zásadně neměnilo význam nebo pohled na postavy. Ty totiž byly značně své. Autorka si nevybrala žádné pohodlné ploché charaktery, nýbrž ženy, s nimiž by mnohý čtenář nemusel vůbec sympatizovat. V čem se však Kábrtová od ostatních autorek liší, to je její styl psaní, který je rozpoznatelný i mezi jinými texty. Jednotlivé příběhy byly dost nepřívětivé, ale o to víc působily, že jejich předlohou byla skutečná žena se skutečnými problémy, obzvlášť proto, jak byla každá z nich jiná. I když jsem většinu času cítila zvláštní odstup, ve finále jsem si přála uzavřenější konec. Cením, že ve mně i přesto všechno dokázala vyvolat hlubší emoce, protože po dočtení jsem se cítila až depresivně. Ale stačilo by málo a byl by to kniha naprosto úžasná a definitivně odlišitelná.

Petra Dvořáková zaznamenává úspěch s každou její knihou, ale Vrány to jednoznačně trumfly. Všimla jsem si, že je četlo i mnoho lidí, kteří se jinak o současnou českou nezajímají, a udělalo mi to fakt radost. Ale protože jsem srovnávač obecný a na autory si dělám obrázky až po více titulech, rozhodla jsem se od autorky zkusit Já jsem hlad. A byla jsem dost v šoku, když jsem knihu četla, protože je autobiografická, ale taky proto, nakolik ji Vrány odráží. A když si uvědomíte, kolik z Vran je inspirováno reálnými zkušenostmi, to jim teprve dodává rovinu, ze které mrazí. Míra propojenosti obou knih je značně děsivá. Kniha Já jsem hlad je potom souvislým svědectvím nejen o mentální anorexii, ale i o zbytku autorčina života. Mnozí by se mnou nesouhlasili, ale já ji obdivuji za její otevřenost a sdílnost. Zejména u těch kontroverzních témat. Dvořáková šla doslova s kůží na trh, a já jsem jí za tu hutnou smršť upřímnosti vděčná, zejména proto, že musela vědět, že nebude jednoduché jí porozumět. Ani já s ní nesouzněla u všeho, ale pomohla mi pochopit a připomněla, jak hluboko sahá mentální onemocnění, a o kolik těžší je ho překonat, pokud se proplétá s dalšími traumaty. Zároveň se v knize skrývá i kousek naděje a povzbuzení. Ale musíte po nich mezi řádky dost pátrat, aby vás kniha úplně nezdevastovala.

Ha, moje první Mornštajnová, a ona chudák nedostala vlastní příspěvek. Nevadí!

Dostane prostor zde. Tiché roky jsem poslouchala jako audioknihu v době, kdy všichni čekali na Listopád. Já si vychutnávala, že to pro jednou nejsem já, a dala se do poslechu. Ten měl velice příjemné provedení, zatím se mi nestalo, že by se mi nějaká audiokniha poslouchala vyloženě špatně, a kdyby náhodou ano, rozhodně bych ji nedoposlechla až do konce. Naštěstí to nebyl případ Tichých roků, protože tohle rodinné drama bylo velice zajímavé. Asi se mi ještě nestalo, že by mi v knize bylo sympatických přesně nula postav. Tady jsem nesnášela všechny, a asi to bylo umocněno i tím poslechovým zážitkem. Nevím, proč na mě negativně působily i postavy, které měly být kladné. Ale připadalo mi, že se všechny chovaly dětinsky a směšně. A právě to tvořilo dramatickou atmosféru, v níž jsem se vyžívala. Byť pravděpodobně tyhle dojmy nebyly záměrem, na mě snaha o dojemnost ani odhalování rodinných tajemství tentokrát neplatily, pouze jsem si užívala napjatou atmosféru a přemýšlela, zda se mezi sebou postavy i povraždí. Kdybych to četla v klasické podobě, možná bych měla mírnější dojmy, ale kdo občas nepotřebuje zcela opačné dojmy, které měla kniha přinést? Autorka mě od sebe nijak neodradila, stále se chystám na všemi opěvovanou a do čtrnácti jazyků přeloženou Hanu. Věřím, že tu už prožiju tak, jak autorka zamýšlela. A Listopád mám rozečtený!

Jako poslední tady dnes mám Věci, na které nastal čas. Ta také jako poslední vyšla, no vida. Petra Soukupová mě uchvátila Klubem divných dětí, a i když mě její tvorba pro dospělé zas tolik nelákala, Věci vyvolaly tolik různých reakcí, že jsem musela zjistit, čím to je. Soukupová se v její nové knize nebála vykročit z komfortní zóny svých čtenářů a pokusila se o malý experiment. Její text je velice strohý a neobsahuje přímou řeč. Připomnělo mi to styl Sally Rooney, který ovšem úplně v lásce nemám, a ani tady mě to moc nezaujalo. Celá kniha byla ukázkovým příkladem stereotypu a nedostatku komunikace. Na jednu stranu je to malým alarmem pro lidi, kteří to mají podobně, na druhou jsem místy měla chuť knihu odložit, protože mě nebavilo již podesáté číst, co Richardovi vadí na Alici a naopak. Vzhledem k této kombinaci, tedy strohému stylu, příběhu, i postavám, to není nic pro mě. Mám ráda, když je barvitá alespoň jedna část textu. Na druhou stranu se mi líbí, že autorka napsala něco, co její čtenáři možná úplně nečekali, a tím, že nesetrvává ve své komfortní zóně a upřednostňuje své spisovatelské potřeby, je mi sympatická.

Možná jsem si na znovuzahájení své bloggerské kariéry mohla vybrat méně vyčerpávající téma… Ale děkuji všem, kteří jste mi dali opět šanci s tímto formátem, příště se na vás budu těšit s komiksy. A nezapomeňte, že komentáře jsou stoprocentně otevřené diskuzi a vaše názory na zmiňované tituly jsou vítány. Četli jste něco z toho? Jak se vám to líbilo? Co dalšího byste mi od autorek doporučili? Dáte na nějaký můj tip? Piště!