Osoleno a opepřeno, leden 2020

Minulý rok mi tato pravidelná měsíční shrnutí nevycházela úplně podle mých představ, ale letos bych se k nim ráda vrátila, protože mě tato ohlédnutí baví vždy s odstupem psát. Oproti mému zvyku z minulého roku bych ale chtěla oddělit komiksy a mangu, zaslouží si vlastní článek a jejich příznivci se nebudou muset prokousávat knihami, aby se k nim dostali. Teď už jdu na ten leden. Další novinkou je i přidání kulturních zážitků, takže knihomolské shrnutí se vším všudy.

Osoleno:

Začátek ledna jsem strávila nemocná doma, proto jsem se prokousávala Zrcadlením, jež se mi doma válelo zhruba rok nečtené. No, to, že jsem se k němu dostala, nebyla až taková výhra, a proč se závěrečný díl této série stal spíše zklamáním, to se dozvíte zde. Ještě nejsem plně rozhodnutá, zda chci číst i Běsnění, povídkový díl k celé sérii, ale povaluje se v Levných knihách, tak třeba někdy.

Kniha Dvojí život, kterou jsem dostala na recenzi od Nakladatelství Jota, za což moc děkuji, má i samostatný článek na blogu, pokud jste příznivci delších názorů. Mě to moc nebavilo, ale musím ocenit hlavní hrdinku, jež mě výjimečně neobtěžovala už její existencí. Jenže titulu dost ublížilo označení thriller a proto nenaplnil má očekávání akce a napětí. Kratší shrnutí poté tady.

Protože mého času začalo ubývat rychleji, než kdy dříve, další kniha, ke které jsem se uchýlila, bylo Spočítej hvězdy. Tento příběh v podobě útlého titulu odkládám už tak dlouho, že je to až hanba, ale o to víc mě překvapil. Rozhodně to nebyla ztráta času, obohatilo to mé znalosti druhé světové války a ještě jsem se na konci dojala. Velice vám to doporučuji, nepotrvá vám dlouho se začíst. Zda je kniha určená právě vašemu vkusu, to se můžete dozvědět v tomto podrobnějším příspěvku. Autorka Lois Lowry je ale známější díky sérii Dárce, k níž v lednu přibyl třetí díl. I vy sami jste mi psali, že jste ho četli a bavil vás, o to víc doporučuji Spočítej hvězdy.

Leden se zároveň nesl v duchu dočtení dvou dlouho rozečtených knih, obě jsem si moc užila a obě by si zasloužily vaši pozornost.

U InTyMně dost záleží na tom, jak vám sedla autorka Markéta Lukášková, což můžete vyzkoušet třeba u její prvotiny Losos v kaluži. Mně její humor sedl, proto jsem si na Listování pořídila právě InTyMně, Pandu v nesnázích má momentálně mamka, takže jsem to taky jednou já, kdo čeká, až někdo něco dočte. InTyMně mi přineslo vzpomínky na dětství (teď to zní jako by mi bylo šedesát), přiblížilo mi to autorku a především se stalo jedním z impulzů, který mě donutil zamyslet se nad tím, jak nakládám se svým časem. Což znamená, že ve finále bylo mnohem přínosnější, než se může na první pohled zdát a to oceňuji. Na její další knihu, Vlaštovku v bublině, se už teď velice těším.

Největší pecku si schovávám na konec. Ještě přemýšlím, zda Polovičnímu králi nevěnuji samostatný článek, protože je rozhodně o čem psát. Tohle úžasné české fantasy z pera Jana Hamouze vyšlo u Hostu jako první díl série Ptačí srdce a já měla tu čest být i na besedě s autorem někdy v říjnu? Což byla jedna z nejlepších autorských besed, kterou jsem navštívila. Už autorovo vystupování mě přesvědčilo, že si s knihou budu rozumět, ale nepřipravilo mě na to, že ji budu milovat během čtení a po jejím skončení nenávidět za to, že už končí. Kniha má vlastní tempo a vy si občas říkáte, kam to celé vede, ale každé slovo tu má moc naprosto zvrátit chod událostí. A asi ten článek fakt napíšu, protože se nechávám unést a opět nad knihou uvažuji. Tohle je za mě nejlepší kniha měsíce, i když jsem si InTyMně a Spočítej hvězdy moc užila, jsou spíš mimo mou komfortní zónu a proto mi nejvíce sedl Poloviční král.

Opepřeno:

Kdo mě sledujete i na Instagramu, předpokládám, že víte o mém předsevzetí nakupovat co nejméně knih a když už, tak je přečíst do měsíce. Teď je ale konec února a má knihovna stále praská ve švech, proto bych vás tady ráda odkázala na video Zuzky, která tohle téma naprosto skvěle zpracovala a inspirovala tak hromadu dalších k tomu, aby nedělali neuvážené nákupy. Takhle, neuvážených nákupů už jsem se také zbavila, ale hromadění knih mě ještě nepřešlo, což je takový podnět k tomu, na čem chci pracovat. Proto si tady Zuzku volím jako zástupce, sama nejsem tak daleko, abych mohla radit někomu dalšímu.

I tak mě ale leden takhle zpětně těší, pořídila jsem si druhý díl Zaklínače, který právě čtu, a moc si ho užívám. Svět démonů a Prokletý rok jsem si předobjednala na Albatrosu po Vánocích, kdy se mi sešly z dárků peníze a pro mě to byly natolik očekávané knihy, že jsem si je darovala pod lednový imaginární stromeček. Poté mi ještě udělal radost recenzní výtisk Addamsovy rodiny z Joty. Svět démonů a Addamsovu rodinu jsem už i poctivě přečetla.

Kulturní Solnička:

Leden byl nabitý (na mé poměry) i kulturními zážitky a protože jsem milovník divadla, přestože jsem naprostý neznalec, ráda bych se tady zmínila i o tom, co se mi jak v uplynulém měsíci líbilo.

Na muzikál Čarodějka jsem se dostala díky tomu, že mamka dostala lístky k Vánocům, ale není fanda muzikálů, no to já sice také ne, ale přece se o to neochudím. Proto jsem se s kamarádkou vydala do Prahy. A přijela jsem pozdě. Na stránkách Goji mají totiž uvedené tramvaje, které tam jezdí, a já tomu věřila. Jenže zrovna ty linky opravují/mění a proto jsem na Náměstí republiky, odkud už to mělo jet přímo, hledala další spoje. Přijít pozdě bylo trapné, i když to tam nikoho nezajímalo, cítila jsem se blbě, že jsem to neměla lépe pod kontrolou. A když se mi konečně zklidnil tep, herec probíhající okolo se zeptal, jestli se nechceme podívat do zákulisí. Odmítla jsem dost rázně. Představení bylo skvělé, kulisy i kostýmy byly zpracované do nejmenšího detailu, herci se do rolí vžili a zpívali krásně. Celé to doprovázela živá hudba, což jsem naposledy zažila na opeře v Národním divadle a umocnilo to můj zážitek. Krásně mě to vtáhlo do příběhu a místy jsem si připadala opravdu jako jeho součástí.

Hraběnka v divadle Palace byla obohacena hlavně přítomností Kiry, která se na poslední chvíli dozvěděla, že jede do divadla. Hraběnka je starší dáma, které byl za komunismu sebrán rodný zámek. Ona však slíbila, že na něm oslaví své osmdesáté narozeniny, ale má zákaz vstupu. Líbí se mi, jak hraběnka sedla herečce, nedala si nic líbit ani pod pohrůžkami a průběžně si mě získala dokonce natolik, že mě závěrečná scéna opravdu dojala. Určitě bych si na ni někdy zašla znovu, protože to bylo velice krásné.

No a co leden zakončilo, to bylo pololetní vysvědčení. Přežila jsem první polovinu třeťáku a nelíbí se mi tempo, jakým se přibližuje maturita. 

Jak vypadal váš první letošní měsíc?